Jdi na obsah Jdi na menu
 


Skládka Supíkovice aneb Kdopak by se smradu bál

Je asi 9.00 hod. v úterý dopoledne 17. září, když vycházíme z areálu technických služeb v Jeseníku a vydáváme se na cestu směrem na autobusovou zastávku v České Vsi. Autobus přijíždí přesně ve chvíli, kdy už máme všichni nachystané průkazky a peníze. Po dvou až čtyřčlenných skupinkách postupně nastupujeme. „Tak, kam to bude?“ ptá se řidič otráveným tónem. Nejspíš proto, že 34 drzých adolescentů a 2 profesoři k tomu zaplní celý autobus jen proto, aby se dostali na nějakou trapnou skládku. Trpělivě a s úsměvem mu všichni odpovídáme: „Supíkovice, Jeskyně, čtyřikrát poloviční, prosím,“ a čekáme, než dostaneme lístek, a pak už se kráčíme posadit. Autobus si ihned přivlastňujeme. Ostatní zástupci milovníků hromadné dopravy na nás zírají s podivným výrazem ve tváři a obracejí oči v sloup. Profesoři se nás snaží usměrnit, žel se jim to moc nedaří. Většinu cesty na sebe pokřikujeme přes autobus, žvýkáme a děláme „kraviny“. Po čtvrt hodině nám ale k naší smůle a ke štěstí ostatních cestovatelů starý řidič s nepřehlédnutelnou radostí zastavuje u „Jeskyně“ a vyhazuje nás na prakticky prázdnou silnici. Přestáváme blbnout, ale se smíchem a úsměvem jdeme dál. S Aničkou se zařazujeme do čela třídy a cestou si povídáme. Sem tam kolem nás projede nějaká ta stará škodovka, na protější pastvině se pasou krávy, ale jinak je všude klid, který naše mladá delegace výrazně ruší. Někteří fotomaniaci už zase žhaví své fotoaparáty a fotí všechno i všechny kolem sebe, jako nějací paparazziové. Rychle se ženeme vpřed, ale doléhá k nám hlasitý křik profesorů, jenž nás nutí zpomalit, otočit se, a poté, co nám dojde i význam vykřikovaných slov, úplně zastavit. Trpělivě čekáme, než se k nám zpožděná část třídy i s profesory dobelhá, a opět se vydáváme svižným krokem na cestu. Asi po pěti minutách chůze odbočujeme vpravo ke skládce.

Tam na nás již čeká pán snažící se v průběhu prvotního proslovu vtipkovat, avšak marně. Místo jím očekávaného smíchu se dočká akorát unaveného povzdechnutí valné části třídy. S Míšou si sedáme na zábradlí a užíváme si čerstvý vzduch, dokud můžeme. Vítr nám čechrá vlasy a kolem nás se ozývá šepot unuděných spolužáků. Ne všichni ale ztrácejí zájem. Někteří horlivě zapisují informace, těch je bohužel málo. Spolu s šepotem se ozývá i tlumený smích holek vzadu. Někdo z davu se ptá, k čemu je ta železná věc na zemi. Dozvídáme se, že to slouží k vážení aut, jež přijíždějí plné nepěkného odpadu a odjíždějí – překvapivě – prázdné.  Hned vedle stojí budka, kde se nachází veškerá počítačová technika zaznamenávající kapacitu skládky a odpadu právě dovezeného. Konečně se vydáváme na cestu. První, na co Aničce padá zrak, jsou červení červíci na zemi. Připadá jí to nejspíš velice nechutné, neboť na to hned upozorňuje všechny okolo. Obě se jim tedy snažíme vyhýbat, co nejvíc to jde. Je to ale celkem problém, poněvadž jsou všude možně. Mezi mnou a Míšou právě prolétla beruška, při čemž nám oběma na mysli proběhne myšlenka na incident mezi beruškami a bojácnou Natkou. Podíváme se na sebe, usmějeme se a jdeme s úsměvem dál. Přicházíme k první skládce, již staré. Nezdařený pokus o renovaci nás bije do očí jako první. Folie je sesunutá a celkový dojem není nejlepší. Hned vedle je hromada pneumatik a na nás pomalu doléhá vůně zdejšího místa. Smích a nadšené povídání ihned utíná náš tolik oblíbený učitelský rádoby dozor. Pokračujeme dál. Naskýtá se nám pohled na předem prohraný boj kompaktoru a odpadků. Hromada je příliš velká a objemná a kompaktorů není dost. Nakonec na nás dopadá celá velikost této skládky. Je sice nová, ale doufám, že nejsme jedinou dvojicí, které připadá, že je plnější než ta minulá. Přijíždí k nám jeden z bagrů. Vteřinu s Míšou porovnáváme velikosti. Připadá nám to jako boj Davida a Goliáše, ale domníváme se, že tentokrát půjde David do kytek. Někteří blázni z nás se běží vyfotit v tomto „čarovném“ stroji. Protože si s Aničkou nejprve říkáme, že to vypadá na pěknou nudu, zaposloucháme se do rozhovoru dospělých. Za chvilku nás to ale omrzí, a tak se vydáváme za ostatními. Po značné chvíli, kdy všichni vyšplhali do stroje, kamarád udělal fotoaparátem „cvak“ a zase se uráčili slézt dolů a nechat už stroj v klidu odpočívat, přednáška pokračuje. Z výkladu chápeme, že skládka vydrží pouze do roku 2037, a už teď si s Aničkou nedovedeme představit, o kolik ještě hromada za 25 let povyroste. Průvodce nás vede dál po úzké cestě kamsi dolů a puch pomalu, ale jistě ustupuje. S velkou úlevou s Míšou dosedáme na betonový útvar ležící nám u nohou a odkládáme si věci. Průvodce ukazuje na nějaký poklop na zemi, pod kterým se skrývá akorát voda ze skládky. Je to dost nezajímavé, proto se s Aničkou a dalšími holkami dáváme do řeči. Co dodat? Kterého teenagera zajímá více poklop s vodou než kamarádi? Snad je to dostatečná omluva.

Konec jedné z dnešních exkurzí je tu a podotýkáme, že to byla královská nuda. Poučná byla pouze v případě, kdy jste dávali pozor. Zábavná byla v případě opačném, což můžeme s Aničkou potvrdit. Golem asi vyhraje a nám nezbývá nic jiného, než pozdravit, vyjít opět na prašnou silnici a kolem Jeskyně na Pomezí vyrazit na další část exkurze, tentokrát na Čističku odpadních vod v České Vsi. Před sebou máme ještě pěkný kus cesty, takže s chutí do toho!

 

 

Michaela Charvátová, Anna Černěnková, kvarta A